nakladatelství Michal Šurgot
Vydané a připravované publikace nakladatelství specializovaného na napoleonské období.
Napoleonské dialogy: 1812 Rusko
Tzv. napoleonské dialogy zaměřené na tažení do Ruska v roce 1812. V mnoha pamětech účastníků napoleonských válek se občas vyskytne věta přímá nebo celý dialog. Většinou se jedná o zdůraznění nějaké příhody nebo vykreslení charakteru postavy. Kniha by na základě krátkých epizod s těmito pronesenými větami chtěla ukázat atmosféru tažení i doby, případně charakter určité osoby, jak ji vnímali přímí účastníci tažení.
E-kniha má zatím přes 400 stran, z toho 100 stran obsahuje relativně detailní rozpis zúčastněných jednotek na obou stranách. Celkově se jedná zatím asi o 30% procent ze všech mi dostupných pamětí.
Ukázky:
Zhruba v únoru Napoleon ukončil obrovské přípravy organizace své armády pro tažení do Ruska. Byli odvedeni noví branci, ze španělského bojiště byly stáhnuty některé jednotky nebo jen zkušení poddůstojníci, aby doplnili pluky pěchoty i jezdecta a v Hannoversku, Vestfálsku a v oblastech kolem Rýna se nakupovali koně. Císař často diktoval složení jednotlivých sborů generálu Dumasovi. Generál byl při diktování překvapen, jakou má panovník paměť a jak přesnými informacemi Napoleon disponuje.
Jednou dal generál císaři celkový přehled skutečné síly všech sborů, který po něm panovník požadoval, protože chtěl provést rozdělení nováčků. Císař asi půlhodinu přecházel po místnosti nebo stál u okna pracovny a píšícímu Dumasovi rychle diktoval, kolik rekrutů kde přijde. Když se panovník odmlčel, generál k němu zvedl hlavu.
Napoleon se zasmál:“Vy si myslíte, že čtu váš seznam. Nepotřebuji ho, všechno to znám. Pokračujme.”
«−N−»
Ve všech vojscích probíhala reorganizace a příprava na tažení. I v jednotkách vestfálského království, Napoleonova spojence, kde vládl jeho bratr Jerome Bonaparte.
11. března dopoledne přišel za podporučíkem Giesem z 5. pěšího pluku, který byl doposud v elitní voltižérské 1. rotě, kapitán Pullmann, jeho nadřízený a přítel. Vstoupil k němu do kvartýru, předstíral mrzutou náladu a se založenýma rukama začal přecházet po místnosti, jako kdyby se mu stalo něco nepříjemného, a pronášel slova plná nespokojenosti. Když se jej podporučík zeptal na příčinu jeho stavu, najednou své chování změnil.
Začal projevovat radost a podporučíkovi povídá: "Vy nic nevíte? Nevíte o velkých změnách v pluku? Není to proto, že jste poručík?"
Když viděl, jaký dopad mělo na Gieseho oznámení, jaký úžas se zobrazil v jeho tváři, s ještě větší radostí pokračoval:"Nedokážete si představit, jak jsem byl šťastný, když jsem se dnes ráno dozvěděl o vašem povýšení, ale spolu s tím jsem byl smutný, protože ve stejný čas jsem se dozvěděl, že poručík Cöster se stal adjutant-majorem, což nedává naději, že byste zůstal u roty. Rychle jsem spěchal do Wettinu za plukovníkem prosit za to, ale obdržel jsem omluvnou odpověď, že mi nemůže vyhovět, protože v první rotě mohou být umístěni pouze ti s vyšší hodností. Jako přítel si teď umíte představit, jak se cítím, jak velice mě bolí, že opustíte rotu, a celková radost z kampaně, která byla dříve tak veliká, je nyní ta tam.“
Kapitán Pullmann svého přítele opustil s těžkým srdcem a chvíli na to ke Giesemu dorazila ordonance s určením jeho nového umístění. Byl zařazen do 3. roty 2. batalionu pod kapitána Waldschmidta.
Když se Giese dostal do Wettinu, poblahopřál mu samotný plukovník Gissot a podal mu patent prvního poručíka se slovy:"Dávám vám jej s obzvláštním potěšením! Je to doklad toho, jak moc jsou s vámi spokojeni vaši nadřízení, a jistě tomu tak ještě bude, nemám pochyby, že vaše horlivost vám vydrží i nadále."
«−N−»
Poručík švališerů Koenig si při pochodu rodným Württemberskem liboval, jak skvěle se k nim lidé chovají, jak se s nimi při odjezdu loučí. On sám z nadcházejícího tažení neměl žádný strach, i když to byla pro něj první kampaň a byl celkem čerstvě ve vojenské službě.
V jemu přiděleném kvartýru v Mergentheimu stála na prahu domácí s dcerou a obě volaly:”Vítejte!”
Když přišel domácí se synem, někdo z nich pronesl:”Ach, tak mladý a musí táhnout do Ruska!”
Koenig odpověděl:”Ano, tak to musí být, milí lidé, v Rusku je zima, musíte mít mladou, horkou krev.”
Všeobecně, kdekoli projížděl Koenig v čele jemu podřízených 28 švališerů, kteří měli bohaté kníry a byli ošleháni už kampaněmi v letech 1806 a 1809, lidé na poručíka pokřikovali:”Ach, tak mladý, tak mladý a už do Ruska!”
«−N−»
V Toruni, na večeři pořádané plukovníkem kyrysníků, se spolu dali do řeči armádní zásobovatel Delvigny a adjutant major 4. kopinického d’Hauteville. Ke konci, notně posilněni šampaňským, hodnotili krásu dámy, kterou zahlédli z okna.
Začal d’Hauteville:“Ta žena je půvabná. Má červenohnědé šaty a ta barva je mou vášní.“
„Ne, je škaredá, neboť pochmurná fialková barva se hodí jen k ošklivkám, ostatně raději bych jednu blechu, než ženu!“
„Blecha je mnohdy lehkomyslná.“
„Žena je lehkomyslná pořád.“
„Snadno přeskakuje.“
„Dělá co největší okolky.“
„Jde přímo k cíli.“
„Je pokrytecká.“
„Je diskrétní.“
„Žena je vždy indiskrétní, protože nemá zájem zachovat tajemství.“
„Zraňuje okamžitě.“
„Zranění způsobené ženami nechávají dlohou stopu.“
„Vy neznáte vášeň, když říkáte tolik špatností? Řeknu vám pravdu, Delvigny, nikdy jste žádnou nemiloval.“
Do debaty se zapojila celá společnost, diskuze trvala dlouhou dobu, po kterou teklo šampaňské proudem, ale nakonec se všichni shodli, že ženy mají plno zásluh. Všechny jsou moudré, stálé, skoupé na slovo a v žádném případě ne zvědavé.
Na druhý den se společnost přemístila k plukovníkově známému, bývalému plukovníku pěchoty, který zastával významnou funkci v Posen a městem jen projížděl. Všechny aktivní důstojníky zhnusil jednou z prvních vět.
Smál se:“Víte, že místo, které zastávám je velmi výhodné? Váleční komisaři, dodavatelé a já, se snažíme zanechat vojákům několik prostředků pro příště a nastíním vám, jak to děláme. Někdo zadržuje část platu pro pokladny invalidů, neboť nedostatek peněz vojáku brání opít se. Někdo opraví boty nebo oděv a já je zanáším jako nové do vojenských knížek, neboť je to učí nespotřebovávat je tak rychle. Redukujeme oves a seno, protože tato strava způsobuje koním po cestě zácpu. Jen u chleba jsem neudělal téměř žádnou redukci, pouze jsem nastavil libru na dvanáct uncí a voják, který si bere živobytí na čtyři dny je tak méně zatížený. Vlastně nevím, proč mám tolik péče o tyhle dareby, z nichž polovina bude zabitá na bitevním poli a druhá zahyne než tam dojde. Za všechno vděčí mému bývalému pluku. Ach, pánové, jaký krásný pluk! Škoda, že ho již nemám! Vynášel mi šedesát tisíc franků ročně!“ Důstojníci byli znechuceni a na návštěvě nezůstali dlouho.
«−N−»
Manželka bavorského četaře Schrafela se na svém voze při pochodu vydávala kupředu o hodinu dříve. Když jednoho dne Schrafel dorazil na určené místo shromáždění divize, které bylo u vodní plochy, přiběhli k němu vojáci a křičeli na něj:”Četaři, vaše paní je uprostřed jezera ve velkém smrtelném nebezpečí!” Četař rychle běžel ke břehu, na kterém stálo mnoho diváků, z nichž se žádný neodvážil do jezera vstoupit. Byl parný den, koně vozu, na kterém seděla jeho žena, se splašili a sami vjeli do jezera, aby se svlažili a napili. Jeho žena se s vozem dostala doprostřed vodní plochy a nemohla zpět.
Než Schrafel dorazil ke břehu, jeden z vojáků se svlékl, sundal boty, vrhl se do vody, doplaval k vozu, uchopil otěže a pomohl koňům nasměrovat se ke břehu. Ukázalo se, že zachráncem je Francouz, který se tu objevil náhodou a pravděpodobně jako jediný ze všech uměl plavat. Četař se mu snažil dát za odměnu tolar, ale Francouz to lámanou němčinou odmítl:”Nic takového, kamaráde! To není pěkné! Já zachránil tvoji manželku, ty bys zachránil moji, kdyby se topila.” Schrafel vojáka v duchu politoval, on by jeho ženu nezachránil, neuměl plavat.
«−N−»
Ruský Semenovský pluk se měl vydat zrychleným krokem ke Smolensku. Jeho plukovník Kridener si všiml, že 9. rota stojí na místě. Přijel k ní a uviděl jejího velitele poručíka Chrapovického sedět na zemi. Zeptal se ho: “Co zde děláte, když je vaše rota připravena na pochod?“ Chrapovický odvětil: “Teprve teď mi přišla torna, cítil jsem potřebu jíst, posnídal jsem.“ Plukovník mu odpověděl: „Vyjde to na stejno, jestli stojíte u své roty vy nebo jiný idiot.“
«−N−»
Manželka ředitele francouzského divadla v Moskvě, Domerguesová, se spolu s některými členy souboru při ústupu ruské armády z Moskvy raději zabarikádovala ve svém domě, protože ruští obyvatelé Moskvy se začali chovat k obyvatelům jiné národnosti nevraživě a umělci také nevěděli, jak se zachovají vojáci dobyvačné armády. V očekávání vstupu císařovy armády do města se osmělili otevřít okenice, přitisknout tváře k oknům a zjistit, co se děje na ulici. Najednou začaly silné údery na vrata, které v nich probudily hrůzu. Rychle zavřeli okenice zpět. Bušení se opakovalo. Byli strachy potichu. Až nějaká řeč ve francouzské řeči přinutila Domerguesovou sejít a otevřít dveře. Ozvalo se:”K čertu, milostpaní! Když lidé udělali 2.500 mil rychlým krokem, aby měli mít potěšení vás vidět, mohli byste, myslím si, otevřít rychleji, protože, jestli se nemýlím, soudíc dle kokardy našeho velikého císaře, jste Francouzka, nemám pravdu?” Ve dveřích se usmíval poddůstojník myslivců císařské gardy, který poté s několika druhy vešel dovnitř a celá skupina se nakvartýrovala v domě. Domácí byli rádi, brali je jako osvoboditele a ochránce.
Výhoda mít doma nakvartýrované “slušné” vojáky se projevila hned večer. Některé jednotky císařovy armády se utábořily mimo město a jejich členové se pod záminkou pícování, mnozí i bez dovolení, snažili dostat do města, aby si našli nějakou kořist. Po stěně se do zahrady Domerguesových snažili vyšplhat Italové. Ubytovaní gardisti si jich všimli a odrazili je. Za zdí se ozýval nářek:”Umíráme hlady.” Gardisti dali Italům několik chlebů a oni pokojně odešli.
«−N−»
(u Malojaroslavce) Italský místokrál si všiml jednoho jezdce z jeho gardy, který byl značně bledý ve tváři:”Co to má znamenat? Ty se bojíš a přitom jsi z gardy!”
Muž ukázal Eugenovi nohu znetvořenou kartáčovou střelou: “Ne, princi, jen toto mi brání držet se pevně ve třmenech.”
Eugene se zastyděl, otevíral svou peněženku, ale voják ho zastavil: ”Nepotřebuji žádnou pomoc, žádné peníze. Chci pouze vidět, jak mí druzi vyhrávají!”
«−N−»
U Bereziny míjel polského kapitána Bialkowského jeden důstojník, který byl zraněn na ruce a mířil do týla, aby se nechal ošetřit. Po cestě zavadil o strom, jež mu urval zavěšený vak a shodil na zem. Když ho na to kapitán upozornil, důstojník jen mávl rukou s tím, že vak už nepotřebuje. Bialkowski přiskočil k vaku a zároveň se po něm natáhl i vrchní četař Glasiński.
Kapitán četaři řekl:"Vem si ten pytel, ale zamlouvám si, že jestli je v něm něco na jídlo, polovina je moje."
Po skončení bojů, když Poláci couvli blíže k Berezině a rozdělaly se ohně, za Bialkowskim přišel Glasiński:"Nosil jsem vak po celou bitvu, dávám vám své slovo, že jsem se do něj nepodíval. Jsem tu, abychom se rozdělili."
Našli v něm půl chleba a nějakou slaninu, na čemž si hned pochutnali. Byly tam i zavinuté klapky na uši z kvalitní kožešiny.
Bialkowski se po nich natáhl a vrchnímu četaři řekl:"Já beru tohle a ty si nech zbytek."
Vespod byl ještě stříbrný příbor a šest stříbrných lžiček.
Glasiński řekl:”Tak to být nemůže. Měl byste křivdu, za obyčejné klapky bych měl vzít tolik stříbra?"
"Ze svých slov neustoupím."
Nazítří z rána propukl obromný mráz. Bialkowski si ihned nasadil ochranu na uši, ostatní vojáci se rozeběhli, třásli rukama, přikrývali si uši, trpěli mrazem. Kolem kapitána procházel i Glasiński.
Když uviděl klapky, zasténal:"To jste ten mráz předvídal, že jste vzal klapky na uši? Vemte si vše, i tornu, za klapky."
Bialkowski se smál:"Nemusí se být nikdy chtivým, máš příklad ve mně. Včera, když nebyl mráz, přenechal bych ti cokoli, ale dnes své slovo zpět nevezmu."
V knize je zatím čerpáno z těchto pamětí:
Anonym, - Rasskaz Georgievskego kavalera iz divizii Neverovskogo
Andrejev, Nikolaj Ivanovič - Vospominania oficera 50 egerskogo polka
Aubry, Thomas Joseph - Souvenirs du 12e chasseurs, 1799-1815, par le capitaine Aubry
Baden, Wilhelm von - Aus den feldzugen von 1809 bis 1815
Bailly, Joseph – Souvenirs et anecdotes
Baumbach, Ernst von - Tagebuch 1812
Benkendorf, Alexandr Christoforovič - Zapiski
Bialkowski, Antoni - Pamietniki starego zolnierza
Bismark, Friedrich Wilhelm von - Ideen-taktik der Reuterei
Bourgogne, Adrien Jean Baptiste Francois - Mémoires du sergent Bourgogne
Bréaut des Marlots, Jean - Lettre d'un capitaine de cuirassiers sur la campagne de Russie
Calosso, Giovanni Timoteo - Mémoires d'un vieux soldat
Castellane, Boniface de - Journal du maréchal de Castellane
Combe, Julien - Mémoires du colonel Combe
Čičerin, Alexander – Dnevnik
Dedem de Gelder, Antoine de - Mémoires du général Bon de Dedem de Gelder
Dembiňski, Henryk - Pamietnik Henryka Dembiňskiego
Dmóchowski, Franciszek Wiktor - Pisma
Fabert, Jules Nollet - Biographie du Général Drouot
Fleck, Förster - Erzählung von seinen Schicksalen auf dem Zuge Napoleons nach Russland und von seiner Gefangenschaft 1812 - 1814
Francois, Charles - Le Journal d'un officier français
Freytag, Jean David - Mémoires du général Freytag
Gajewski, Franciszek - Pamietniki
Giese, Karl - Kassel, Moskau, Kustrin 1812-1813
Hahn, Julius - Mit der großen Armee 1812
Hildebrand, Bernhard - Drei Schwaben unter Napoleon
Hüne, Peter - Erinnerungen des sergeanten Carl Hüne
Kamaev, A. B. - Epizod iz zhizni sibirjakov v 1812 g.
Kreuz, K. A. - Zapiski
Laugier, Cesare - Gli italiani in Russia nel 1812
Lažečnikov, Ivan Ivanovič - Novobranec 1812 goda
Lejeune, Louis-François - Memoirs of baron Lejeune
Lubenkov, Nikolaj – Rasskaz artillerista o dele Borodinskom
Mandler, Friedrich - Erinnerungen aus meinen Feldzügen
Mayer, Pierre Louis - Mémoires d'un soldat prisonnier en Russie
Muravěv, Nikita – Istoria Semenovskogo polka
Muravěv-Karsskij, Nikolaj - Sovstvennyje zapiski 1811 - 1816
Nakwaska, Karolina - Pamietnik o Adamie Hr. Potockim
Norov, Avram Sergejevič - Vospominania
Odoards, Fantin Des - Journal du général Fantin Des Odoards
Paskevič, Ivan Fedorovič - Pochodnye zapiski
Peppler, Friedrich - Schilderung meiner gefangenschaft in Russland 1812
Philip - Coup d´oeil sur la campagne de Russie en 1812
Pion des Loches, Antoine Augustin Flavien - Mes campagnes
Pouget, Jean Pierre - Souvenirs de guerre du général Bon Pouget
Rapp, Jean - Memoires of general count Rарр
Raza, Roustam - Souvenirs de Roustam, mamelouck de Napoleon Ier
Réguinot, - Le Sergent isolé. Histoire d'un soldat pendant la campagne de Russie en 1812
Roeder, Helen - The Ordeal of Captain Roeder
Rochechouart, Louis Victor Léon de - Souvenirs sur la Révolution, l'Empire et la Restauration
Romanovski, A. M. - Francuzi v Chausach v 1812 g.
Rotenhan, von - Denkwürdigkeiten eines württembergischen Offiziers aus dem Feldzuge im Jahre 1812
Roos, Heinrich - 1812. Souvenirs d'un médecin de la Grande Armée
Rüppel, Eduard - Kriegsgefangen im Herzen Russlands
Sayve, Auguste de - Souvenirs de Pologne
Séruzier, Jean Théodore Joseph - Mémoires militaires du baron Séruzier
Schrafel, Joseph - Merkwürdige Schicksale des ehemaligen Feldwebels im köngl. bayer. 5te Linien-Infanterie-Regiment
Soltyk, Roman - Memoires historiques et militaires suг lа campagne de Russie
Staszewski, Janusz - General Dominik Dziewanowski
Staszewski, Janusz - Pamietnik Piotra Lagowskiego o wojnie 1812 r. na Litwie
Szaniecki, Ludwik - Dziennik Ludwika Szanieckiego
Šamšev, I. I. - Rasskazy starogo leib-kazaka
Ščerbinin, A. A. - Zapisky
Thirion, Auguste - Souvenirs militaires
Tichonov, - Rasskaz o Borodinskom srazhenii
Trefcon, Toussaint-Jean - Carnet De Campagne Du Colonel Trefcon 1793-1815
Vossler, Heinrich - With Napoleon in Russia 1812
Walter, Jakob - The diary of a Napoleonic foot soldier
Yelin, Christopher Ludwig von - In Russland 1812
Zaluski, Jozef - Wspomnienia o pulku lekkokonnym polskim
Zotov, Rafael Michailovič – Rasskazy o pochodach 1812 goda
V knize by měly být nákresy uniforem těchto jednotek:
1812 - Hesse-Darmstadt Leib-Garde Regiment
1812 - ruský dělostřelec
1812 - 2. Westfälisches Husaren Regiment
